Živé květy z hlubin věků a oceánů

Sdílej
 
Lilijice - živočichové nepodobní žádným jiným Některé skutečně připomínají květinu - mají stonek, listy i květ, který se rozvíjí z poupěte. Jiné vypadají jako vzácná zlatá či růžová kapradina s jemně zpeřenými listy. Nerostou však v lese ani na louce, musíme se za nimi ponořit do mořských hlubin. Nemají oči ani končetiny, přesto se pohybují a - loví! Jsou to dravci, starobylí živočichové patřící do skupiny ostnokožců, známí pod názvem lilijice.

Za pozoruhodnými obyvateli moří a oceánů se nemusíme vypravovat do daleké ciziny - najdeme je i u nás! Lilijice jsou totiž prastaré organismy, které se na Zemi objevily před více než pěti sty miliony let - tedy již v prvohorách. Svého největšího rozkvětu pak dosáhly počátkem druhohor, kdy jejich vývoj vrcholil. V oněch pradávných časech však vypadala Evropa a také české země úplně jinak, než jak je známe dnes - obrovská území našeho státu byla zaplavena mořem. A na jeho dně žily, kromě populárních trilobitů, samozřejmě také lilijice.

Z hlubin věků

Ale abychom pochopili, proč se můžeme za lilijicemi vypravit k nám, musíme si nejprve objasnit, o jakého tvora vlastně jde. Každý, kdo byl někdy u moře, se jistě setkal (nebo byl alespoň varován před setkáním) s ježovkami, podivnými živočichy skrývajícími se v pevné schránce poseté množstvím ostrých lámavých ostnů. Pokud na ježovku omylem šlápl, pravděpodobně tohoto živočicha nezkoumal příliš podrobně, spíš se věnoval bolestivému vybírání zalomených ostnů z chodidla. Ale kdo se ostnů nezalekl a prohlédl si "mořského ježka" zblízka, jistě mu neušla jeho paprsčitě souměrná schránka. A právě ježovky, které dnes patří mezi nejrozšířenější zástupce kmene ostnokožců (Echinodermata), jsou blízce příbuzné zmíněných lilijic. Lilijice jsou neméně podivní tvorové, "stavění" podle podobného vzorečku.

Superschopnosti zvířat: Čím střílejí sumýši? To nechcete zažít...

Superschopnosti zvířat: Čím střílejí sumýši? To nechcete zažít...

Přestože jde o živočichy, nepřipomíná jejich vzhled žádného jiného tvora na Zemi - vypadají opravdu jako z jiného světa. Jejich tělo není článkované, zato je souměrné podle pětičetné osy. Nemají žádnou hlavu a nic, co by ji jen vzdáleně připomínalo. Také jejich pokožka je zvláštní - vylučuje se z ní uhličitan vápenatý, z něhož vznikají pevné destičky či jakýsi krunýř, který chrání měkké tělesné orgány živočicha. Někdy je tato schránka kryta ještě tenkou vrstvou pokožky, pro nás je však podstatná ona vápnitá schránka. Schránky dávno vymřelých lilijicKdyž totiž živočich zahyne, měkké části se rozloží, ale vápnitá schránka, byť rozpadlá na jednotlivé části, se zachová. A zachová se po dlouhé miliony let. Schránky lilijic, které zahynuly, se usazovaly na dně dávných silurských a devonských moří, proto je dnes nacházíme ve vápencových vrstvách Českého krasu, ale i na dalších místech naší republiky (např. na Hané). Schránky dávno vymřelých lilijic: 1. Anthocrinus loveni, 2. Pentacrinites subangularis, 3. Cupressocrinites crassus, 4. Eucalyptocrinites rosaceus, 5. Apiocrinites milleri, 6. Pentacrinites colligatus, 7. Forbesiocrinus meeki, 8. Scaphiocrinus robustus

 

Z hlubin oceánů

Skupina lilijic z čeledi ComasteridaeVětšina současných lilijic nepatří mezi přímé potomky oněch nejstarších druhů, které se nalézají na našem území v podobě zkamenělin a vápencových usazenin. Jsou potomky mladších vývojových větví a jejich rodokmen sahá "pouze" k počátku druhohor. Přesto existují výjimky, které potvrzují pravidlo: například v Indickém oceánu, v hloubkách od 1500 do 2000 m, žije přisedlá lilijice (Guillecrinus reunionensis), která je blízce příbuzná s nejstaršími prvohorními druhy a její objev vzbudil dokonalou vědeckou senzaci. Pravěké lilijice žily spíš v pobřežních mělkých vodách a připomínaly svým životem tak trochu korály, neboť byly přisedlé ke dnu a nemohly se aktivně pohybovat z místa na místo. V průběhu druhohor a třetihor se stěhovaly do větších a větších hloubek, většinu z nich proto dnes nacházíme v hlubkách přes 1000 m. Tyto hlubinné, přisedle žijící lilijice se od dob svého vzniku prakticky nezměnily. Na dně často vytvářejí úplné lesy. Některé druhy mají stonky i mnoho metrů dlouhé, zakotvené do bahna a vzájemně propletené. Se široce roztaženými rameny čekají na drobné živočichy plovoucí kolem, ale hlavně na organické zbytky klesající do hlubin oceánu z celého toho mohutného sloupce vody nad nimi. Lilijice při plavání mává svými rameny. Pohybuje se zejména tehdy, když hledá potravu nebo se snaží vyhnout nepříteliVývoj lilijic se však ubíral ještě jedním směrem. Přisedlý způsob života se ukázal jako nepříliš výhodný, lilijice se proto zbavily stonku, který je přidržoval k podkladu, a začaly se samy aktivně pohybovat - vznášejí se a zvolna plavou tak, že pomalu mávají pěti bohatě rozvětvenými rameny, podobnými půvabným pštrosím perům. Své přisedle žijící předky si připomínají pouze v mládí - larvální stadia mají stonek a žijí přisedle, teprve později ho ztrácejí a odpoutají se ode dna. Tyto "moderní" lilijice nežijí v tak závratných hlubinách, s mnoha druhy se setkáme i v mělkých pobřežních vodách či na korálových útesech.

 

KMEN OSTNOKOŽCŮ

První ostnokožci se na Zemi objevili ještě ve starohorních mořích a od počátku prvohor už patří k hojným zástupcům mořské fauny. Jejich typickým znakem je pětičetná souměrnost, množství ostnů, které jim dalo jméno (totéž znamená i latinské jméno Echinodermata), a vápnitá kostra. Vyznačují se také obrovskou regenerační schopností - přijdou-li o jedno či více ramen, snadno a rychle jim doroste nové. V nebezpečí ho může živočich dokonce sám odlomit. Do dnešních dnů se nám z celého kdysi nesmírně početného kmene dochovali pouze zástupci hvězdic a hadic, ježovky, sumýši a lilijice. ANATOMIE LILIJIC: pinnule, ramena, cirri, kalich (calyx), stonek kmen ostnokožců

 

NEVIDITELNÍ HOSTÉ

Mezi rameny lilijice se skrývá drobná rybka vějířník třásnitý (Solenostomus paradoxus)Lilijice jsou neobyčejně pestře zbarvené. Těchto barev dovedou dokonale využívat někteří drobní živočichové, kteří hledají mezi jejich rameny úkryt. Drobné krevetky napodobí barevný vzor hostitelské lilijice tak dokonale, že jsou prakticky neviditelné. Ze svých podivných přátel mají ještě další užitek - proplouvají mezi rameny lilijic a hledají zde drobné organické zbytky. Někteří vědci se domnívají, že se dokonce živí i slizem vylučovaným paprsčitými rameny lilijic.